Vražda opomenutím: úvahy vyvolané zprávou o seniorovi s demencí

Při čtení některých zpráv ze společenské rubriky si vždycky myslíme, že jde o „cizí věc“. Teprve když se něco takového skutečně stane ve vaší blízkosti – někomu, koho znáte –, uvědomíte si náhle, že takové věci se opravdu mohou stát.

Jedna srdcervoucí událost

Žili jednou dva staří manželé, oba těžce postižení demencí, které jejich dospělé děti nechaly žít samotné na venkově. Děti běžně jen zajišťovaly, aby jim někdo dovážel obědy v krabičkách; veškerá ostatní péče téměř chyběla. Kvůli demenci už oba senioři nezvládali svůj každodenní život sami, a prostředí, ve kterém žili, proto postupně upadalo do nepořádku.

O čínském novém roce se děti vrátily na společné jídlo, ale ani tehdy tomu nepřikládaly žádnou váhu – každý z nich se domníval, že péče o rodiče je odpovědností toho druhého. Někdo dokonce navrhl, aby rovnou požádali sociální odbor (místní úřad pro sociální péči) o zásah a umístění obou seniorů do zařízení.

Později jeden z nich náhodou upadl, zranil se a zemřel, zatímco druhý – kvůli demenci – vůbec nevěděl, že celoživotní partner po jeho boku odešel, a tak neměl ani možnost přivolat pomoc. Teprve když soused vycítil, že něco není v pořádku, a vešel se podívat dovnitř, zjistilo se, že jeden ze seniorů je už několik dní mrtvý, zatímco druhý takto celou dobu osaměle setrvával vedle něj, aniž by se o něj kdokoli staral. Teprve tehdy soused spěšně kontaktoval jejich děti.

(Původní popis obsahoval řadu scén, na které je těžké se dívat; zde jsem je záměrně zmírnil a ponechal jen obrys toho, co se stalo.)

I „nečinnost“ může být formou újmy

V právu existuje pojem „trestný čin spáchaný opomenutím“. Zjednodušeně řečeno: když má někdo vůči druhému povinnost ochrany a péče, ale přestože je schopen jednat, zvolí nečinnost, a tím druhému způsobí újmu, může toto „nedělání ničeho“ samo o sobě zakládat právní odpovědnost.

Rodiče vůči nezletilým dětem i dospělé děti vůči rodičům, kteří jsou nesoběstační nebo trpí demencí – v obou případech existuje jak z hlediska práva, tak z hlediska etiky určitá povinnost výživy a péče. Když je tato povinnost úmyslně či z nedbalosti odsunuta stranou a situaci se dovolí zhoršovat, odpovědnosti za výsledek v podobě „nezvedl jsem ruku, a přesto jsem způsobil újmu“ vás nezbaví to, že „vždyť jsem nic neudělal“.

Právě v tomto tkví to, co mě po přečtení této zprávy dlouho nenechalo v klidu: skutečně smrtící často nebývá nějaký jeden prudký čin, ale dlouhodobá lhostejnost a přehazování odpovědnosti.

Několik věcí, které stojí za to mít na paměti

Demence způsobuje vážný úpadek kognitivních schopností člověka, až téměř k bodu, kdy potřebuje úplnou péči druhých. Nejde o to, že by se „záměrně odmítal spolupracovat“, ale o krutost samotné nemoci. Pochopení tohoto faktu je výchozím bodem péče.

Také jsem vždy věřil, že když se rodina dostane k tomu, že se svými staršími příbuznými zachází způsobem blízkým „chovu v ohradě“, stojí za tím obvykle po dlouhá léta narůstající citová vzdálenost, jaká bývá mezi cizími lidmi. Citové odcizení nevzniká za jeden den, ale následky, které přináší, mohou být natolik závažné, že už se nedají napravit.

Proto je opravdu potřeba začít s charakterovou výchovou a se správným přístupem k péči o starší lidi už od dětství. Není to jen kvůli starším lidem, ale i proto, aby další generace pochopila: péče a doprovázení nikdy nebyly odpovědností, kterou lze zadat externě nebo přehodit na někoho jiného.